Moon Lovers: Scarlet Heart Ryeo

6. listopadu 2016 v 19:52 |  DRAMA





heartInu... mohla jsem psát o desítkách jiných dramat.... vzhledem k tomu, že můj poslední zápis se konal před více než rokem a vězte nebo ne, na korejská dramata jsem koukat nepřestala. Ono to asi ani nejde, jednou závislák, navždy závislák. Zeď vedle mojí postele (pokrýtá nepřiměřeným množstvým fotek a still cutů z dramat) to jen potvrzuje :)

Scarlet Hart není to klasické drama, u kerého vám měknou kolena a s hlasitým "Aigooo.." uvzdychaně fandíte hlavnímu chlapovi.. Ne.... Nope.... Nein! (to sem trochu ujela) :D


Něco málo k ději: Námět zahrnující: "Ahoj jsem baba z budoucnosti a zamilovat se tady, v době, kde nemáte splachovací záchody a chlapi nosí šaty mi přijde jako bezva nápad....." jsou zase v kurzu! Scarlet heart je právě takovým příběhem. Hea Soo (dříve Go Ha Jin) se nám nějakým zázrakem přenese do minulosti rovnou do soukromé lázňokoupelny osmi překrásně krásně mladých a dobře stavěných princů. Alespoň doufám, že jich bylo celkem 8. Máme tu hlavního chlapa a křeňáka.... a křeňáka..... a křeňáka. No zkrátka by se dalo říct, že je tu hlavní chap a .. hlavní... křeňák...? Ježiš. Už jenom tohle zní jako strašně dlouhý a otravný drama. Původně jsem nechěla prozrazovat, kdo je hlavní chlap, ale plakát to říká docela jasně. Wang So, čtvrtý princ, je zloun zlý a zakomplexovaný a taky je předurčený stát se králem a zabít všechny své sourozence... Ups! Řekla sem zabít všechny své sourozence.... ehm.. Yup!
Wang Wook, osmý princ, je jeho naprostým opakem. Veřte mi,každá by ho chěla. Otázka ale je, co zajímá ženský víc než hodnej, věrnej chlap? Jasně. Špatňák, který se kvůli té pravé lásce změní.... Ano, dovolte mi použit můj blicí kyblík. Kolem tohoto klišovitě zapáchajícího tématu se točí celých 20 dílů, aby vás to nakonec vyplivlo naprosto nespokojené, smutné a hladové.


Něco trochu mého názoru: Možná bych toho nemusela už tolik říkat, mám pocit, že moje znechucení strašně srší už z popisu děje... hmm, to se mi normálně nestává. Každopádně... Herecké obsazení! Ou Máj Gád!! Velká jména, malé role. Hlavní (Lee Joon Gi) i vedlejší (Kang Ha Neul) bylo mi jasné, že to dokouám. Co je mrzuté, že to nakonec byl jediný pro mě nejsou úplně neznámé tváře, ale nemůžu říct, že by mi hned naskočilo, odkud je znám, když je vidím. Když už jsme u těch tváří... dorá práca! :D Pohlední až mužní troufám si říct, což je v korejských dramatech vždycky trochu odvážný krok, dát do hlavní role chlapa a ne chlapce. No ačkoliv to bylo težce vykompenzované zbytkem princátkovského osazenstva. Nechci si stěžovat, ježiš jen to ne. Každý kdo mě trochu zná, ví, že povrchní je moje druhé jméno a tak, baekkdyž je na co koukat, odkoukám v podstatě cokoliv, navíc moje posedlost Baekhyunem se v posledních pár měsích stává až skoro nezdravou.... takže i kdybych na to měla koukat jen kvůli němu, důvod proč nepřestat. Zdá se mi jako by si producenti a scénáristi řekli, že excelentní obsazení stačí a už se nemusí dál snažit. IU podala... na IU dost dobrý výkon. Ať si kdo chce co chce říká, tu holku ráda nemam, ale tady se předvedla. Troufám si říct, že její výkon byl zdaleka nejlepší v porovnání s ostatními. Zkrátka a dobře o hvězdném obsazení bych se mohla rozplývat do nekonečna, bohužel mám ale pocit, že to tentokrát celkové úrovni a kvalitě dramatu spíš ubralo než přidalo. Co se kamery a střihu týče, místy jsem měla pocit, že se vracíme zpátky k příliš dlouhým záběrům a pohledům na nábytek, ale možná je to jen můj pocit znuděnosti a roztáhlosti některých scén. Že nejem fanouškem politických dramat víme všichnin, i přesto jsem jich hromadu viděla a některé i s chutí... No.. Ne Scarlet Heart. Soundtrack a filry obstojné, troufám si říct, ž se k jedné písničcce možná i vraítim... no dobře, přiznávám... spíš kvůli EXU než kvůli Scarlet Heart.




Celkově dávám dvě hvězdy. Jednu za obsazení a jednu za sebe. Bohužel za nic jiného si to hvězdu nezaslouží. Potřebuju drama, kde dostanu 4 postavy, které budu během prvního dílu buď milovat, nenávidět, nebo nějak na střídačku. Nestačí jen hromádka charakterů, jejichž konec mě vlastně zas tolik nemrzí. A to vůbec nemluvím o tom konci. Existují dobré otevřené konce a špatné otevřené konce. Tenhle byl.... no.... to si asi domyslíte ;)

 

Nine Plus Boys

28. srpna 2015 v 21:00 |  DRAMA

Víte.... dramata, která mají v názvu slovíčko "boys" přímo kříčí po tom, aby je člověk zbožňoval, (Boys Over Flowers, My Boys, Flower Boy Band, Attack On The Pin-Up Boys, Flower Boy Ramyun Shop,....). A Nine Plus Boys tohle pravidýlečko miloučky splňovinkává.... fuj tajbl :D

A mimochodem trailer byl b e z v a d n ý!

Něco málo k ději: 9, 19, 29, 39. To jě věk našich 4 hlavních představitelů. Každý z nich má svou vlastní dějovou linii a každá z nich se překvapivě točí kolem baby. Můžete si oddychnout alespoň v tom, že každej má babu svojí vlastní. Jen ve dvou případech ze čtyř tu vystupuje i křeňákovo postava. V prvním případě je to u devítiletého Dong Gua, malé dětské hvězdičky, jenž svým rychlým růstem a hvězdnými manýry přišel nejen o mnoho nabídek ale i dívenku svého devitiletého srdíčka. Min Gu (19) se však místo toho, aby řešil to, že ho dívka jeho srdce nechce prostě rozhodnul a zamiloval a po nějakém tom uhánní jí taky uhnal. Co ovšem netušil bylo, že jeho baba je o dva roky starší vysokoškolačka, která je docela dost známá in da nejbrhud - jestli chápete jak to myslím *významě mrká*. A konečně se dostáváme ke dvěma hlavním romantickým zápletkám, které vás budou asi zajímat nejvíc. Jin Gu (29) a Gwang Su (39). Oba si nesou své vlastní tragické ale roztomilé příběhy. Jin Gu díky svému vzhledu a chování vystupuje jako klasická plejbój, akorátže je zamilovaný do své nejlepší kamarádky a ve chvíli, kdy se rozhodne jí to konečně říct, předběhne ho jejich společný nejlepší kamrád. Klasicky neklasický milostný trojúhelník je na světě. Ale pravá láska vždycky zvítězí.... ne? Příběh Gwang Sua je mnohem smutnější a emocionálnější. Chlap v podstatě už ne zrovna v nejlepších letech, za to dostatečně vyrálý a s notnou dávkou zkušenností potkává svoji bývalou přítelkyni a jak se později ukazuje nejspíš taky jedinou ženskou, kterou kdy miloval. 4 nesouvislé příběhy 4 mužských potomků z jedné rodiny. Vlastně jsou to taková 4 dramata v jednom :)

Něco málo mého názoru: No takže... A mě se to asi vlastně docela líbilo. Za prvý se mi líbilo, že sem fakt cejtila ty věkový rozdíly... Tu váhu života a zkušennosti, která k danýmu věku patří. Za to bych dala scénaristům jedničku s hvězdičkou. Na začátku je nám jasně řečeno, že dobře to dopadne jen pro jednoho z nich.... vtip je v tom, že jak plyne drama, začne vám docházet, že všechno to happyend mít asi nebude a stou myšlenkou začnete být těžce nespokojení. Já jsem s tímto vědomím nesmířila a jako vždy jsem se uchýlila k pravidelným mantrám opakujícím jednoduché: Ono to nakonec musí nějak vyjít. Ono to nakonec MUSÍ nějak vyjít! A vyšlo to... no... tak nějak, ne jak jsem chtěla. Ale líp. Nejlepší jsou takový konce, který i když nejsou šťastný, tak jsou dobrý. Znáte takovej ten hořkosladkej pocit, kdy víte, že to nebyl hepáč, ale kdyby to dopadlo jinak než jak to dopadlo hrozně by to zkazilo a snížilo celou úroveň... no tak to j epřesně ten případ. Čímž nijak nenaznačuju, že to dopadlo špatně....
Co se týče ostatních faktorů, tak jsem se nedočkala žádného zázraku. Kamera a střih nepřinesla nic nového, ale zaplťpánbuddha že ani nic starého. Začínám opravdu věřit, že v prodkci korejského dramatu jsme se konečně dostali na standart kamery a střihu: dobrý.... a už nikdy se nebudem vracet k nábytku, příliš dlouhým scénám, tisíckrát přiblížit a zpomalit... a vůbec! Ani OST sebou nepřineslo žádnou velkou bombu, ale hudba příjemně dolaďovala atmosféru, což vlastně asi účel soundtracků, takže jako tak nemám uplně co vytknout (ale doufám, že slyšíte, to zklamání, protože já teda od soundtracků čekám víc než jen, "jo asi tam nějakej byl").
Co mě velice mile potěšilo bylo obsazení. Za prvé moje nejoblíbenější ajuma Kim Mi Gyeong. Já jí fakt žeru. Jestli je někdo zárukou toho, že se na to drama bude dát koukat, tak je to ona. I když jsou snad všechny její role supporting, dělá to dobře. Co dobře.. skvěle! K mojí radosti samozřejmě přispěl i Kim Yeong Kwang, kterého jsem doposud znala pouze z Good Doctor (a ano stále jsem ještě neviděla Hot Young Bloods s Jong Seokem) a myslím, že ho budu muset začít sledovat trochu podrobněji, protože -a teď se neuražte- on je přesně tak úžasně asijsky ošklivý jako U Bin. Ta aura hendsomnosti co se tetelí kolem příliš velké postavy a příliš řezaného obličeje s velkýma očima je prostě neodolatelná.... Jo a taky docela dobře hraje :D
A neee... nezapomněla jsem Seong Jae se taky hezky předved a dokonce i párkrát zazpíval, aby fanynky BtoB taky dostali nějaký ten kus žvance a byly spokojené :D
Celkově tedy soudím velmi dobře. Ale ne skvěle. Do té čtvrté hvězdičky tomu trošku něco chybělo. Sice jenom maličko, ale přesto chybělo. Ale upřímně... Jak má u mě něco tři hvězdy, tak už je to koukatelný a já to určitě z hadru nesmažu!

Discovery of Romance

13. února 2015 v 10:50 |  DRAMA
discovery of romance
Vlastně ani nevím jestli si zasloužím psát na tohle dramátko vlastní názor, protože se nedá tak uplně přesně říct, že jsem ho viděla celé.... Takže spíš než svou klasickou recenzi vám protentokrát přináším jen nahusto nasekaný míš maš ve skutečnosti trochu neoprávněného názoru.

Hned z počátku vězte, že nebýt Erica v hlavní roli, tak jsem nejspíš nedokoukala ani druhý díl. Nevím jestli je to nějaký nový trend, ale mě už upřímně zápletky: jsi můj ex, potkáváme se po nevímkolika letech a znovu se objevujeme, abychom zjistili, že k sobě vlastně patříme...... lezou krkem. Za pomoci statisíců flashbacků vám ukážeme všecko, na co si v normálně časově stavěném dramatu musíte počkat alespoň těch deset dílů, jestli vůbec. A nejlépe ty nejšťavnatější scény hned v prvním díle, abyste měli pocit, že má cenu koukat dál. Jenomže místo toho, aby byl člověk tak příjemně napjatý a nadržený (ehm... nevim na co myslíte, vy sprosťáci), tak se z celého příběhu stane takové plytké melodrama s dopředu jasno-jasným koncem.
Co mě na tomhle kousku jednoznačně bavilo, bylo jak oba o své romanci mluvili do rozhovorů s divákovi neznámou postavou, kerá se nakonci ukázala jakožto spisovatelka, jenž jejich příběh zvěčnila ve své knize. To byl jednoznačně vynikající a skvěle zpracovaný nápad, u kterého jsem se buď extrémně dojímala a nebo válela smíchy. Bohuželo to bylo jen pouhých pár světlých chvilek. Jak sem řekla.... Nebýt Erika, tak sem to smazala po první půlce druhého dílu.
 


MEGA OMLUVA

13. února 2015 v 10:45
V naprosté rychlosti a naprosté krátkosti, činím omluvu spíš pro sebe než pro někoho jiného (přiznejme, kdo to tady navštěvuje a čte hmm?). Téměř 3 měsíce jsem nenapsala ani řádku. Na druhou stranu můj život se na tyto dlouhé týdny scvrknul do pouze tří činností: jíst, spát a chodit do práce. Ale psaní a hořečení na knihy a seriály mi zkrátka chybí. Tak to tu brzo zase zaplním :)

Cukrové zápisky 2

12. listopadu 2014 v 16:49 |  Diabetes Debilus
Upřímně mě překvapila a velice mile potěšila Vaše kladná odezva na můj první pokus s Cukrovými zápisky. Na druhou stranu mám trochu obavu, že nedokážu dostát vašemu očekávání. Přece jenom močení je dost dobrý téma, který zaujme téměř každého normálně nenormálního člověka. A osobně bych v anketě o nejzajímavější příznak cukrovky volila právě vylučování tekutin, ale jsem si víc než jistá, že na tohle téma přijde článků zaručeně ještě mnoho. Doufám tedy, že nebudete zklamaní obyčejností dnešního příspěvku.

Nějaká lidová moudrost (čti: moje lidově moudrá matka) praví, že pít by se denně měly ideálně 3 litry tekutin. Inu a protože můj mozek, co se týče příjmu informací, vždycky tak trošku přestane fungovat a to, co slyší si přebírá v naprosto jiných vlnách, tak místo 3 litrů jich slyšel 6. Ale je to docela napohodu. Ona taková litrová flaška, když se trochu snažíte, jde vypít pod 10 vteřin docela snadno - meřila sem to! Když ovšem moji drazí příbuzní zjistili, kolik vody denně vypiju, začala být najednou konzumace vody nezdravá (tak se lidi pro příště dohodněte!). Dlouho sem tomu odolávala, ale nakonec jsem zakotvila na údajně prospěšných zhruba 3 litrech denně. Nicméně celá tahle zhruba půl roční etuda mě donutila vzpomenout si na období Žízně, jak s oblibou nazývám dobu těsně před diagnózou.
Myslíte si, že víte, co je to žízeň? Proberte se, máš internet -> máš doma kohoutek -> a z toho kohoutku ti zaručeně teče voda -> nemáš žízeň! Chudé africké dítě s hliněným na slunci vysušeným hrnkem plným kalné nepitné vody by mi teď chtělo odporovat, protože ono zaručeně ví, co je to žízeň. PCHAAAAA! Neví! Nikdo totiž netrpěl žízní víc než já, protože já sem střed vesmíru a když mě něco bolí, tak mě to bolí víc než vás všechny... a vůbec!

To se trochu zvrtlo... tak dobře, přiznávám.. to africké dítě možná tuší... ale o tom, kdo je střed vesmíru nehodlám diskutovat.

Dokonce jsem si k pití vody vytvořila celý rituál. V první řadě je třeba najít prázdnou pet flašku, ze začátku stačila 1,5 litru od mattoni, později přišla vhod i 2litrová coca-colovka. Do láhve napustíte co nejstudenější vodu to jde, poté láhev přiložíte k ústúm a pijete. Zatímco se vám hrdlem řítí litry ledové vody, potlačujete myšlenku na to, jak moc se vám chce močit. Mojí pozornost odváděl otáčivý pohyb celého těla zároveň se zvedáním flašky. Než dopijete dva litry zvládnete se takhle otočit téměř o celých 180 stupňů. A mám jeden dobrý typ, pokud jste hned napoprvé nebyli schopni docílit efektu ledové vody, tak než vypijete první 2 litry, můžete klidně nechat kohoutek s vodou zapnutý a nechat vodu takzvaně "odtéct", aby druhá várka byla opravdu studená. No a tohle opakujete tak dlouho, dokud už na ten záchod opravdu ale opravdu musíte. Poté máte asi tak hodinu čas, než vás Žízeň přemůže znovu. Chtěla bych vám říct, že eistuje nějaký fígl na noc... nooo... ne.. první dvoulitrovku si sice můžete připravit k posteli, ale jak jednou začnete, tak dva litry nikdy nepostačí. Ale jedno pozitivum to má! Pauza mezi jednotlivými žíznivými záchvaty je v období spánku až trojnásobná!

A takhle to prostě bylo. Věřte mi nebo ne, nepovažovala sem to za nic divného. Z mého těla se stal v podstatě dokonalý průtokový systém a já si pořád nebyla schopná připustit, že je něco špatně. A tak sem seděla na záchodě, močila a lila do sebe ledovou vodu z dvoulitrové coca-coly. A nejhorší bylo, že i tehdy jsem měla pořád hroznou žízeň.

To byl druhý příznak.... žízeň.


DVA MEČE - Karolina Limrová

11. listopadu 2014 v 13:38 |  Knihy
dva meče
Anotace: V ulicích Minneapolis řádí chladnokrevný vrah. Zanechává po sobě oběti, které nesou zjevné stopy mučení. Zatímco policie marně hledá jakoukoli stopu, lovci upírů vědí velmi dobře, s kým mají tu čest. Ví to i Daniel Phillips, ve dne řidič taxíku, v noci neúnavný lovec samotář, jehož do Minneapolis zavedla nešťastná láska. A ví to také Selena Torresová. Je silná, neohrožená a její touha po spravedlivé odplatě je účinnější než jakákoli zbraň. Selena Torresová však porušuje po staletí dodržované tradice. Lovcem se přece nikdy nemůže stát žena. Lovcem se přece nikdy nemůže stát žena, která je slepá. Lovcem se přece nikdy nemůže stát žena, která je… upír.

Děj: Dannyho známe už z předchozího dílu (Dvě zrcadla), novou postavou je mladá (a to i na upírku), slepá děvčica jménem Selena (Přiznávám se, že až tady mě napadlo, že Selena je vlastně jméno a nejen kombinace jmen Steffan a Ellena). Musím říct, že mi dělá docela problém sesumírovat děj do jedné celistvé roviny, protože mi upřímně přišel až druhořadý. Každopádně řekněme, že se potkali, trochu se poznali a tak trochu se zamilovali. Pak se ukázalo, že jdou po stejném upírovi a tak nějak se prokeclo že Sell je vlastně taky tak trochu upír. S čímž se horko těžko vyrovnávali oba dva. Pak se to celý nějak zvrtlo. Danny se usmířil s Kate, protože už byl zamilovanej do někoho jiného. A na konci se dokonce kamarádíčkoval s Joshem. A žili šťastně až do smrti... moment.... upíři.... jasně.. takže..... a byli šťastně mrtví až na věky...

Negativa:
  • Oproti prvnímu dílu, to nepřineslo naprosto nic nového.
  • Skoro do půlky tam nevystupovaly víc než dvě hlavní postavy, což by některým příběhům mohlo přidat na kvalitě... tomuhle ale ne. Celý romantický vývoj díky tomu působil jaksi uspěchaně a nevěrohodně.
  • Čau, známe se asi dvá týdny, ale miluju tě tak moc, že sevzdám veškerých svých hodnot a životních principů, s kterýma jsem otravoval celou první knihu ------ ne to fakt neberu
  • celý to znásilňování a nucená vůle působilo, jakoby si autorka uvědomila, že ta knížka vlastně nemá žádnej jinej příběh než sebezpytování/litování hlavních dvou postav a tak do toho mrskla nějakej ten děj
  • takových 70 stránek od začátku poslední třetiny sem se fakt příšerně nudila
Pozitiva:
  • Navzdory tomu, že jsem v první knížce nemohla Dannyho vystát a druhá se mi s vědomím toho, že on je hlavní aktér nechtěla ani číst, docela v klidu jsem ho tolerovala hned od začátku a dalo by se říct, že svým způsobem sem ho měla i ráda
  • líbilo se mi, že i když byla slepá, tak nebyla... to jak to bypracovaný.. záchvaty v dešti... dobrý!
  • A nakonec musím pochválit i to, že se Danny s Joshem tak nějak zkamarádili.... přece jenom mám ráda ty happyendy
Název:
Tak jako chvíli jsem netušila. Ale ve chvíli, kdy ona vytáhne řetízek s tim, že celá rodina byli lovci, tak je to jasná páka

Bezprostředně po přečtení:
A ježiš... ona fakt plánuje ještě jeden díl.

Závěr:
Ačkoliv moje pocity, když jsem to dočetla byly dost zklamané a negativní s jednodenním odstupem jsem už trošku vřelejší. I přesto si stojím za tím, že kniha nepřinesla naprosto nic nového. V podstatě mi to připadalo jako příběh o tom proč by měl Danny odpustit Kate. A nakonec se to uplně zvrhlo. Což celému příběhu spíš uškodilo. Mrzí mě to, protože první díl jsem si dokonce koupila, protože i přesto, že to nebylo nijak ohromující, bylo osvěžující přečíst si upírskou romantiku, od které víte, co můžete čekat. To se o tomto díle říct nedá. Tentokrát už to bylo jen nudné :( Mrzí mě to, ale na třetí díl moc zvědavá nejsem a do jeho čtení se pustím jen proto, že už jsem přečetla dva předchozí.

my lovable girl

7. listopadu 2014 v 16:37 |  DRAMA

Každý to známe. Když mělo vyjít the Heirs, všichni jsme z toho byli uplně podělaní, protože všechny předpoklady vedly k tomu, že to bude epická jízda. Moje pocity tak nějak stejně ovládlo čekání na My Lovable Girl. Dokonce jsem na to odmítla koukat, dokud to nebude hotové, protože jsem se bála svých emocionálních záchvatů (poučená z mimozemšťana, kde mezi jednotlivými díly můj život provázelo čiré utrpení). Takže včera "konečně" jsem se do toho pustila, abych s úlevou po 16 hodinách skončila.

Něco málo k zápletce: Opět nebudu oslovovat charaktery jejich herními jmény, ale myslím, že vám to vcelku rychle dojde. Na začátku vidíme krásného rozčíleného Raina, jak se hádá s babou. Nešťastná náhoda tomu chtěla a baba umře při autonehodě, za kterou Rain ale totálně nemohl. Náhle se přesouváme o 3 roky později, kde se náš zmiňovaný hlavní hrdina setkává s babinou mladší sestrou Krystal, která ovšem vůbec netuší, kdo Rain je. No a jak už to tak bývá náhoda tomu chtěla, Krystal je songwriter a Rain vlastní idol company. A abychom tomu dodali sladkého křeňáka tak v téhleté idol company je samozřejmě kpop idol se slabostí pro Krystal. Ta-dá.

Něco málo mého názoru: V první řadě se omlouvám za popis zápletky, mě se to ale tak strašně nechce rozebírat, že tohle vám bude muset stačit.. alespoň pro představu. Teď ovšem přichází otázka za zlatého bludišťáka..... Co tomuto dramatu chybělo k dokonalosti? VŠECHNO!
Začneme základními pravidly pro průměrně dobré drama. Za prvé alespoň jedna z postav musí být trochu crazy, hlasitá a náladová, nepochopitelně irelevantní, emocionálně vyšinutá. Zkrátka a dobře alespoň jedna z hlavních postav musí šílet. V tomto ohledu, nesplněno! Jak Rain, tak Krystal, tak L, tak křenice.... všichni naprosto všichni byli až nechutně ... vágní. Krystal (o které dobře víme, že histerku zahrát zvládne) za celou dobu vystřídala dva výrazy: zachmuřilá kytara a zachmuřilý ajushi. Přísahám Buddhovi, že se za celých 16 dílů usmála maimálně 5x a veškerý ostatní pokusy o úsměv vypadaly jako by jí někdo hrozně mučil. A Rain, jehož největší herecká síla je právě v tom, že dokáže naprosto brávůrně hrát z blízka, protože jeho obličejové výrazivo nezná mezí, vyfasoval postavu, která buďme upřímní neměla hlavu ani patu, natož pak nějakej charakter. A eL? Ten to mohl zachránit, kdyby ho někdo býval pustil před kameru... v prvních 10ti dílech se objevoval na scéně, tak málo, že jsem chvílemi pochybovala, jestli tam vůbec hraje. Chyběla tomu nálada, za tu hromadu hodin, co jsem u toho strávila, jsem se skoro vůbec nezasmála.
Za druhé, může se mi stát, že fandím křeňákovi, může se mi klidně stát, že ho mám radši, ale nesmí se mi stát to, že když vydím hlavní pár na obrazovce je mi z toho smutno a zvedá se mi žaludek. Mezi Rainem a Krystal nefungovala naprosto žádná chemie. Je mi líto, ale z každého náznaku jakékoliv intimity se mi chtělo zhnuseně odcházet od obrazovky. A to by se stávat nemělo. Tématika toho, že miloval její mrtvou starší sestru vyžadovala trochu víc emocí, sebeodříkání a dramatu k tomu, aby divák mohl Rainovi odpustit, že vůbec uvažuje nad tím, že by mohl Krystal začít vnímat jako ženskou. A k tomu všemu jsem vlastně vůbec nepochopila, proč že jí měl vlastně rád. Vždyť mu akorát neustále připomínala mrtvolu, o čemž jsme se mohli přesvědčit v nepřeberném množství flashbacků. Upřmně, to že Krystal svou velkou lásku až do samého nejúplnějšího konce oslovovala Ajushi, tomu taky moc nepřidávalo. S každým jejím Ajushi jsem byla stále víc přesvědčená, že jí je 13 a jemu 300. A možná k tomu všemu taky hodně přispěl zkrátka fakt, že on je Rain (32) a ona Krystal (20). Prostě tragédie. Kdyby býval byl hlaní couple Krystal a L a Rain tam vystupoval jen jako hodný, zamindrákovaný a trochu střelený ajushi, mohlo to být celé asi tak o 1000% lepší.


Jo a ještě na křenici si chci postěžovat! Tenhel typ mi totiž leze na nervi uplně nejvíc. Když sem křenice, tak sem buď ívl bič a nebo sem coura, co si je naprosto vědomá toho, že mě hlavní chlap nechce a je mi to jedno. Ale jestli mě něco dokáže naštvat, tak je přístup: miluju tě a je to tvoje chyba. No a co, že tys mi nikdy ani náznakem nedal najevo, že bys oplácel moje city, já tě prostě miluju, takže teď ty budeš za hajzla, protože mě nechceš a všichn ostatní mě litujte tři, dva, jedna, teď. Sakra, co to má být?!? A ještě mu to podsouvá jeho nejlepší kámoš, jakože: hele ona tě miuje, tak se k ní laskavě chovej líp. AUUUUUUU! Maximální rozčílenost z mojí strany!!
Vůbec se mi nechce ani začínat s tím jak moc mě nepotěšil soundtrack. Víte... vzhledem k tomu, že ona má být úžasná a nadaná song writer - čekala jsem prostě alespoň jednu epicky skvělou písničku. A taky sem si možná myslela, že jich za celých 16 dílů složí víc než 2. Omyl! Dočkala sem se jedné průměrně příjemné pomalé melodie. Wow, páni... to se fakt přetrhli... zklamání. Fakt big ass zklamání.
Dávám jednu hvězdu za obsazení, z hadru to nesmažu jenom proto, že to obsahuje Raina.
A ještě nechali umřít psa... to je naprosto zvrácený!

Cukrové zápisky 1

5. listopadu 2014 v 15:39 |  Diabetes Debilus
Už je to nějaký ten pátek, co mi jedna z mých tajně netajných a nepříliš aktuálních přesto vzácných důvěrnic obšťastnila návrhem. Inu návrh v jejím podání se nebezpečně podobal příkazu avšak, příkazy míněné mile, vlastně nejsou příkazy .... ne?
Před několika lety mě navštívila Debilus (čti cukrovka) a pro ty z vás, kteří to neví, tak už mě neopustila (neb je to nemoc neopustitelná). Společně s ní mi život pod nohy hodil mnoho různých situací a o některé bych se s vámi chtěla velectěně podělit. A to ať už se jedná o ty, kde skáčou jednorožci a serou 12ti barevnou duhu a nebo o ty druhé, plné hořké reality nevyléčitelně nemocné hloupé holky.

V naší rodině jsem přeborníkem na zadržování moči! A tohoto postu se zkrátka odmítám vdát jenom proto, že bábinka už je stará a nefungujou jí všechny svaly jak bych chtěla. Neb ústy mé spanilé matky: Ta si krupne i když kýchne. V závislosti s tímto komentářem následovala sáhodlouhá (cesta autem od Kauflandu k Plátnu) debata, ve které jsem se marně sanžila ochránit své močové prvenství.

Vzpomněla jsem si na to jaký to bylo před tím.

To léto mělo být takovým tím rádoby nejlepším létem EVER. Možná si to někteří z vás ještě vybaví, ten pocit, kdy po devítce přichází prázdniny, to vzrušení nad tím, že už mám taky občanku a můžu jít na brigádu a něco si vydělat... A pojedem na dovču do Dojčlandu a s Pájíkem na Kobylu.... všechno mělo být naprosto dokonalý. Musíte odpustit, tu naivitu předešlé věty... ale takhle prostě patnáctiletý mozky fungujou!
Prvních 14 dní na táboře bylo pohodových, pominuli to, že díky tomu jak je (nebo alespoň byla) postavená moje kostra - čili samá ruka samá noha a do výšky.. no řekněme, že podnebí tady nahoře docela ujde....., jsem přišla o polovinu zubu, jak se moje úžasně elegantní já, úžasně neelegantně rozpláclo o zem vytrhávajíc tím bradou stanové šňúry. Druhých 14 dní, to už bylo horší. Strejdovo úžasný nápad, že vezme mě a jistého jednoho sebou na celodenní kamionový výlet... no to se nedá odmítnout... krávy, hnůj, společné sprchy... no kdo by nechtěl!! Avšak právě tady na té cestě jsem pochopila jak moc velkou silou vůle jsem schopná zadržovat veškeré tekutiny pohybující se v mém organismu. Pamatuju si naprosté delírium. Jako na potvoru sem seděla na sedadče vedle spolujezdce, takže všecko pěkně pérovalo zatímco jistý jeden pohodlně polehával vzadu na posteli. Jo... A teď si to představte.... Je mi 15, močit se mi chce už asi tak 300 kilometrů, sedim na pružící obří sedačce a za zády jistý jeden a přemejšlim jak sakra ze sebe německy dostanu, že jestli okamžitě nezastaví a nepustí mě ven, se vší pravděpodobností vybouchnu a zatímco moje vnitřnosti budou stékat po předním skle, můj močák bude stále ještě .... močit. No tehdy mě nenapadlo nic lepšího než se za jízdy pokusit o sebevraždu... přišlo mi jako menší ostuda zabít se otevřením kamionových dveří v plné rychlosti, než si ulevit přímo na místě. Jak říkám 15ti letý mozek. Nicméně můj pohotový strýc beze slov pochopil moje zoufalé gesto a asi zázrakem mu došlo, že těch zbylých sto kilásků už to zkrátka nevydržim. Inu kolik z vás může říct, že močilo v ranních hodinách na německé šestiproudé dálnici, zatímco mu pod nohy svítil obří kamion? Já..... JO!
A takhle to celé začalo... Močila sem. To byl první příznak.

černobílá

3. listopadu 2014 v 20:47 |  Vodovky

Kam dál